Články | Databáze dětských koutků

Záchvaty vzteku u dětí – když se dítě vzteká, trucuje, vzdoruje a nedá se uklidnit

Sama jsem bezmoc nad vztekajícím se dítětem zažila. Zažila jsem i nevraživé pohledy přihlížejících lidí. U obou svých dětí jsem toto období zvládla velmi rychle. Vím, jak na to. Jsem přesvědčená, že moje zkušenosti pomohou i vám.

Pozn. Některá slova jsou interaktivní, prokliknete se na stránku, kde je návod, jak danou situaci řešit.
Obrázek zdroj: www.omgfacts.com

2014-10-13 11:37:29

Proč to dítě prostě neuklidní?!

Přesně si pamatuji, když to Vojtíka poprvé popadlo – bylo mu asi rok a půl. Byli jsme po plavání v herně. On si položil na stolek autíčko a šel si pro balónek. Přišel chlapeček a autíčko si vzal. Jeho maminka to ale viděla a hned mu domluvila, aby ho Vojtíkovi vrátil. Chlapeček poslechl, položil ho zpátky na stůl ale na trochu jiné místo, než bylo původně a už to bylo…. Vojtík začal řvát, lehnul si na zem a vztekal se jako v epileptickém záchvatu. Vůbec jsem nechápala, co se stalo. Myslela jsem, že se o něco praštil nebo, že mu někdo něco provedl. Další maminka, která vše pozorovala, mi řekla, že se mu nic nestalo, že jen pozoroval situaci. Před tím, jsem se u něj nikdy s podobnou reakcí nesetkala a tak jsem nevěděla, jak mám reagovat. Byla jsem v šoku, co se mému chlapečkovi přihodilo, že takhle reaguje. Chvíli jsem se ho snažila uklidnit a domluvit mu, ale vůbec mě nevnímal. Asi po čtvrt hodině, kdy už na mě hodně maminek koukalo dost nevraživě, jsem začínala být z té bezmoci vzteky bez sebe a jejich pohrdavé pohledy mi rozhodně nepomáhaly. Cítila jsem se hrozně! Bezmocně a vyšokovaná, že můj hodný chlapeček je něčeho takového schopen.

Situace už mi byla natolik nepříjemná, že jsem se rozhodla, Vojtíka čapnout pod paží a vynést ho i s těžkou taškou na plavání z herny ven. Aklimatizace, neaklimatizace…. Když jsem za sebou celá zoufalá se zaťatými zuby zavírala dveře, zaslechla jsem ještě: „No konečně! Takovej rozmazlenej fracek!“ Chtělo se mi brečet, vrátit se a říct jim, že to ještě nikdy neudělal. Jenomže vím, že vysvětlování stejně nikam nevede, když situace se tváří úplně jinak.

Byla zrovna zima, takže jsem svíjejícího se Vojtíka musela navlíknout do oteplovaček, bundy, čepice a rukavic. Sebe taky. Oblečení nebylo takový problém jako botičky. Seděli jsme na lavičce, já si ho dala na klín a snažila se mu nazout botičky, on mi proklouzával pod rukou, svíjel se, vztekal a šíleně brečel. Měla jsem obavu, aby se nepraštil o lavičku do hlavy. „Možná by se mu rozbřesklo…“ říkala jsem si, ale nedalo mi to. Paní na recepci na mě taky koukala s nepochopením, zrovna měla dost telefonátů a moc toho slyšet nemohla. Nechtělo se mi Vojtíka položit na zem do louží po roztátém sněhu a tak jsem se dokola snažila mu nazout botičku, když jsem ho měla na klíně. Udržet ho v sedě, a zároveň, udržet v ruce botu, do které mi kopal a chytit mrskající se nožičku, bylo opravdu vysilující. Do toho moje zimní bunda hřála jako kamínka. Rukavice jsem vzdala. Oba jsme byli spocení a vzteklí. K autu jsme to měli také kus cesty, tašku jsem měla celkem těžkou a udržet vzpouzejícího se Vojtíka bylo vysilující. Celá upocená a s vypětím všech sil jsem ho donesla do auta a připoutala do sedačky. Jakmile jsem zabouchla dveře, úplně se zklidnil, začal si pobrukovat a s úsměvem na mě dorážet. Sedla jsem do auta, opřela jsem hlavu o volant a brečela jsem. Vojtík koukal, jakoby nechápal, co se děje. Tahle scéna mě psychicky naprosto odrovnala.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem já na procházce s miminkem v kočárku v duchu odsoudila nejednu maminku, že nedokáže zvládnout a uklidnit své dítě. Myslela jsem si: „Proč ho prostě neuklidní?!“ Zaslechla jsem i nějaké řeči, že to prostě nejde. Myslela jsem, že je to blbost. Teď už vím, že není. Z toho mi vyplynulo, že nemám soudit a odsuzovat, dokud sama tu zkušenost nemám.

Následovala spousta „zaručených“ rad od prarodičů, kamarádek i kolemjdoucích J Scény se opakovaly několikrát denně a já začínala mít pocit, že se už ani nedokážu smát a že ho snad ani nedokážu mít ráda. Nerozuměla jsem mu. S každým dalším Vojtíkovým výlevem jsem se cítila více na dně a jako totálně neschopná matka, která nezvládá své malé dítě. Hlavou se mi honily myšlenky, jak to budu dělat, až bude v pubertě, když ho nejsem schopná zvládnout teď, když mu ještě nejsou ani dva roky?

Co se v dítěti odehrává?

Pak jsem narazila na jeden článek, kde mi paní psycholožka vysvětlila, co se v dítěti při záchvatu vzteku děje a také, že z dětí, které mají záchvaty vzteku, vyrostou silné osobnosti. Říkala jsem si: „Supr! OK, tak já ho tedy „nezabiju“ a nebudu lámat, když z něj bude ta silná osobnost.“

Dítě se začne takhle vztekat a vzdorovat ve chvíli, kdy si samo se sebou neví rady. Cítí vnitřní rozpor, protože vás chce poslechnout, ale současně cítí, že samo to chce udělat úplně jinak. Dítě si s tím v danou chvíli neví rady a tak se zlobí na sebe – na své pocity. V tu chvíli se cítí jako schizofrenik, ve kterém se perou dvě osoby. Začalo mi ho být líto.

Co tedy s tím? Jak se zachovat?

Tři základní rady:

Jestliže už dítě má záchvat vzteku, odneste ho z „publika“ a nechte „vyřádit“.
Nevěnujte mu v tu chvíli pozornost. Věnujte ji sobě a snažte se situaci rozdýchat, abyste byli v klidu a příjemní, až se dítě uklidní. Vždy si vzpomeňte, že dítě si v tu chvíli neví rady se svými pocity, protože mu v hlavě běží dva hlasy: „Udělej to, jak říká máma / táta.“ A druhý říká: „Ne ne, udělej to, jak chceš ty!“ Umíte se vžít do jeho kůže? Umíte si představit, jak to musí být hrozné? Možná jste někdy také na sebe rozzlobení, protože se neumíte rozhodnout.
Dovztekáno? Chovejte se jako by se nic nestalo, mile, bez výčitek, zkrátka s pochopením pro jeho „schizofrenní stav“.

Od té doby, co jsem začala tuto metodu aplikovat, záchvaty vzteku brzy pominuly. Četnost se každý den zmenšovala a zažili jsme jich pak už maximálně deset. Myslím, že velice důležitou součástí také bylo, že jsem se ho začala ptát, jak to chce on. Přestože Vojtík ještě nemluvil, rozuměl všechno. Ptala jsem se na maličkosti:

„Kam chceš dát tuhle kostičku? Mně by se líbila tady a tobě?“ Ať jí dal kamkoli, moc jsem se radovala a chválila ho.
„Co si chceš teď dát do pusinky – masíčko nebo brambůrku?“
Jdeme ven. „Co teď oblékneme bundičku nebo botičky?“

Právě na maličkostech jsem mu ukazovala, že mě jeho názor zajímá a že mám radost, že umí dělat věci po svém. Což ale naznamenalo, že bych se začala řídit jen jeho přáními. Základní věci jsme dělali podle mě (např. oblékali jsme se na ven), ale on se mohl rozhodnout, jestli si bude oblékat bundu nebo boty.

U nás to takhle perfektně zafungovalo na oba chlapečky. Vzdorovali stále méně, až přestali vzdorovat úplně. Díky tomu, že jsem pro ně měla pochopení a dala jsem jim prostor pro jejich potřeby, se už nemuseli vztekat. Věděli, že je mám ráda, i když ONI něco chtějí udělat jinak, než já. Později jsem zjistila, že můj způsob výchovy je NEVÝCHOVNÝ. No a co má být? Důležité je, že funguje! A tak jsem se začala v Nevýchově dále vzdělávat a svoje „umění“ (ne)vychovávat stále prohlubuji. Skvělé je, že Nevýchova má i bezplatný kurz, kde se tyto základní principy naučíte.