Články | Databáze dětských koutků

Jak správně vychovávat dítě k sebevědomí aneb Není to „debil“, měl jen těžké dětství!

Jak vychovat sebevědomé dítě? Jak zajistit, aby se umělo správnou měrou brát za svoje práva? Jak ho vychovat tak, aby se v pubertě nemuselo hlásit k nějaké skupině třeba pankáčů? Už vím, jak na to! Kouzlo je v tom, jak k dítěti přistupujete. Ukážu vám to na krátkém příběhu.

2014-09-08 15:08:47

Není to tak dlouho, co jsem byla se svým mladším synem na hřišti. Posadila jsem se na okraj pískoviště a začali jsme budovat dálnici. Udělali jsme si tunel, abychom ho mohli s malými autíčky projíždět. Kubík má vždycky velikou radost, když se nám povede si autíčko pod vydlabaným pískem podat a přitom se nám most nezhroutí. V průběhu hry jsme ještě s několika maminkami dopomáhaly našim dětem, aby se sociálně zapojovaly a půjčovali si navzájem hračky, dovolili druhým dětem si hrát v blízkosti jejich výtvorů anebo dokonce spolupracovali. Byly jsme nadšené, jak se i ty nejmenší děti po chvíli nechaly vtáhnout do koloběhu kamarádství a s úsměvem půjčovali svojí lopatičku výměnou za bagr.

Najednou mezi nás vběhlo tornádo jménem Krýša. S velmi zaníceným výrazem zničil všechny bábovičky, hrady, mosty a některým dětem dokonce rozházel jejich hračky. Většina maminek nestihla ani zareagovat, protože takovou rošťárnu se svými několikaměsíčními dětmi prostě nečekaly anebo věřily, že je jeho ničitelská vášeň zaměřená jen na konkrétní dítě. Asi vás zajímá, kde byla jeho maminka a proč nezasáhla. Maminka seděla v dostatečné vzdálenosti od pískoviště pěkně na lavičce ve stínu, jako ostatně vždycky a ani nezaznamenala nebo možná nechtěla zaznamenat, že její syn něco provedl. Krýša byl tehdy asi tříletý a dobře věděl, co dělá. Některé maminky se na Krýšu naštvaly, ale nic mu neřekly, jiné se na něj hodně mračily a mezitím, co braly do náruče svoje plačící dítě, mezi zuby procedily: „Co to děláš? Běž si takhle hrát někam jinam. Mám to říct tvojí mamince?!“ Mě to samozřejmě také rozzlobilo a mrzelo mě, co nám provedl, ale měla jsem potřebu mu nabídnout kamarádství. Tak jsem se ho s úsměvem v očích zeptala: „Krýšo, bavilo tě to tady všem takhle všechno zničit? Jestli jo, tak pojď, my ti pomůžeme tady postavit další bábovičky a mosty jenom pro tebe, abys to ostatním nemusel ničit. A ty si s tím pak uděláš, co budeš chtít, jo? Buď si s tím budeš hrát, nebo si to rozdupeš. Jak budeš chtít. Pojď, my ti tady půjčíme hračky a dáme se do toho…“ Musím říct, že spíš čekal, že mu někdo jednu střihne, než tohle. Zřejmě byl z mé reakce v šoku a zároveň nadšený. Vzal si lopatku, kterou jsem mu podávala, sedl si k nám a začal pracovat. Dokonce si i slušně žádal o půjčení dalších hraček. Kubík samozřejmě taky plakal, ale brzy se mi povedlo ho přesvědčit, že most už byl stejně vysušený a brzy by spadnul a tak je jedině dobře, že si můžeme postavit jiný z mokrého písku. Využila jsem toho, že si Krýša vedle nás hezky hrál a vysvětlovala jsem Kubíkovi, proč Krýša všem všechno zničil. Řekla jsem mu: „Víš, Krýša asi nevěděl, že než zničí něčí výtvor, tak se musí zeptat, jestli může. Protože když se nezeptá, tak je to pak tomu staviteli líto, viď. No a teď už to ale ví a protože je to hodný a šikovný kluk, tak se už bude chovat kamarádsky. No a protože my to víme a s Krýšou si rozumíme, tak my mu ten jeho velký hrad nezničíme, že ne? Protože my nechceme, aby mu to bylo líto, jako před chvílí nám, viď?“ Krýša bedlivě poslouchal a dál si hrál. Od té doby se k nám Krýša hlásil a milostivě nás ze svých lumpáren vynechával.

S Krýšou jsme se na hřišti setkávali poměrně často a oba moji kluci se už předem báli, co jim zase provede. Díky večerním pohádkám, které jsem jim pak na téma: “Jak reagovat na uličníka“ vyprávěla, jsem jim pomohla si uvědomit, jak se dá na takového kluka reagovat. Každopádně pokaždé, když jsme přicházeli na hřiště a kluci ho tam uviděli, pronesli: „Ajéje, postrach je tady!“.

Jednou jsme na hřišti zahlédli Krýšu, ale jeho maminka na lavičce neseděla. Byla s ním jeho teta, která s ním běhala od prolézaček ke klouzačce, hrála si s ním na písku nebo ho houpala. Hodně se smáli a ona se mu moc pěkně věnovala. Krýša byl k nepoznání. Za celou dobu neprovedl žádnou lumpárnu, a když se o něco pokusil, teta mu milým způsobem vysvětlila, proč to nemá dělat a pohrozila mu, že ho zlechtá. Většina maminek nevycházela z údivu a často jsem zaslechla, jak jeho chování a styl výchovy jeho maminky mezi sebou komentují.

Uvědomila jsem si, že Krýšovo lumpárny jsou jen zoufalým voláním o maminčinu pozornost.

Víte, jaký termín jsem pro problémové spolupracovníky zavedla u nás v práci? Vždycky když se někdo vrátil ze schůzky s nějakým, s kým se prostě nedalo domluvit a se slovy: „Ježiš, to je debil!“ zasedal naprosto vyčerpaný za svůj pracovní stůl, jsem pronesla: „Není to debil! Určitě měl jen těžké dětství!“ Všechny to většinou rozesmálo a začaly jsme vymýšlet, co hrozného se asi mohlo tomu člověku stát, že je takový. Po nějaké době se ale opravdu ukázalo, že se tomu člověku v dětství dostávalo málo pozornosti nebo lásky, protože se rodiče rozvedli a otčím byl despota nebo tak něco. To nás všechny vedlo k tomu, že nám toho člověka bylo spíš líto, než že bychom ho nesnášeli. Z dalších schůzek s podobně „těžkými případy“ se kolegové už vraceli se slovy: „No, tak to byl zase jeden, co měl těžký dětství!“ Je zajímavé, že když jsme změnili vnímání daného člověka z „debila“ na „toho s těžkým dětstvím“, tak se s ním najednou dalo domluvit. Náš přístup byl jiný a on to vnímal.

Navedla jsem kolegy, aby ho pochválili za něco, co nedělá, ale měl by dělat. Třeba: „Hele, minule jsme to nějak nedořešili, ale pojď to vymyslet. Vždyť ty víš, co děláš a dá se s tebou rozumně domluvit.“ Může se vám to zdát manipulativní, ale já věřím, že v každém člověku jsou všechny dobré i špatné vlastnosti, když se narodí. Až v dětství v průběhu výchovy v sobě něco potlačí a něco jiného nechá vyplout na povrch. Takže tím, že vy zmíníte jeho dobrou vlastnost, kterou ale zatím neprojevuje, mu pomůžete si uvědomit, že ji v sobě má a vy ji v něm vidíte. Takový člověk si pak řekne: „Hm, tak to je první člověk ve firmě, který mi říká, že se se mnou dá domluvit!“ a vnitřně se mu líbí, že na něj máte jiný pohled než všichni ostatní. On pak nemůže zklamat sebe a ani vás, takže přestane mít vůči vám obranářský postoj a bude se snažit domluvit. Tohle funguje opravdu skvěle a na jakoukoli vlastnost. Chce to „jen“ změnit úhel pohledu.

Často si uvědomuji, že náš způsob jednání s dětmi nevychází z nás, ale je to okoukaný model od rodičů. Je dobré se občas zamyslet a nechat inspirovat někým, kdo je pohodový a hravý. Než jsem měla vlastní děti, byla jsem „správně praštěná“. Řekla bych, že to na mě spousta lidí obdivovalo a v dobrém mi závidělo. Moje sestra nebo švagrová se vždycky usmívaly, když viděly, co s dětmi vyvádím. Nikdy mi nebylo za těžko na ulici skákat nebo lézt na prolézačky, i když to obnášelo ztrátu dekóra. Moje neteře a děti mých kamarádů si mě opravdu užily s celou parádou. Jejich maminky se nechaly inspirovat a doma se pak rozdováděly. Venku ale ne. Nikdy jsem to nechápala, až do doby, než jsem měla vlastní děti. Přiznám se, že i mě pohltilo „STARÁNÍ SE“. Starala jsem se, aby šly včas spinkat, aby měly všechno oblečení, plínky, jídlo až jsem zapomněla na pohodu. Dostala jsem se do takového koloběhu starostí, že jsem se už ani neuměla radovat z toho, že mám skvělé kluky a že mi je s nimi dobře.

Zajímalo by mě, kde v nás vznikne ten blok, že se moc nehodí se venku spontánně projevovat a radovat. Proč jsme se rozhodli neventilovat své pocity, když jako děti jsme to krásně uměli. Jsem přesvědčená, že při troše snahy si můžeme výchovu zpestřit a užít si přítomnosti svých dětí. Nadchla mě videa a bezplatný rychlo-kurz Nevýchovy, kde se rodiče inspirují a současně pobaví. Z Katky, která na videích hovoří, jde cítit milá ztřeštěnost, která mi připomíná moje před-rodičovské období. Pro mě osobně jsou její videa velmi přínosná a nyní zejména on-line kurz, a pokud čtete tento článek, jsem si jistá, že vás osloví také. Pojďte do toho a nenechte ze svého života vztahu s dětmi vyprchat tu lehkost bytí, kdy nemusíte řešit konflikty a jen si užíváte vzájemné přítomnosti. Buďte hravá a pohodová maminka a zajistěte svému dítěti sebevědomý vstup do života!

Přeji vám pohodové dny s vašimi dětmi. HL

_{Obrázek zdroj - Abicko}