Články | Databáze dětských koutků

Kojení: Dítě se špatně přisává, pomlaskává a málo při kojení otvírá pusinku?

Jste si jistá, že správně zvládáte techniku kojení? Vy i vaše miminko jste ve správné poloze a přesto se dítě špatně přisává a u kojení jakoby pomlaskává?

2011-06-03 12:11:55

S největší pravděpodobností chyba není v technice kojení, ale ve fyzickém stavu vašeho miminka. Vaše děťátko může mít stažené krční svaly a hlavičku mírně v záklonu, což mu znemožňuje se správně přisát. K tomuto záklonu a následnému strnutí svalů v dané poloze mohlo dojít například při porodu, kdy se miminko dlouho tlačilo na svět bez plodové vody. Pokud jste již navštívila laktační poradkyni a neobjevily jste žádné zásadní chyby při kojení, pak se určitě objednejte na konzultaci k fyzioterapeutovi, který je specialista na tzv. „Vojtovku“ .

Mluvím z vlastní zkušenosti. Před více než rokem se mi narodil můj druhý syn Jakub. Už od začátku našeho snažení o kojení jsem si všimla, že poměrně málo otvírá pusinku a často se mu stávalo, že se jakoby neudržel přisátý a s „mlaskáním“ se pouštěl a přichytával znovu. Před tím jsem s kojením ani s technikou neměla problém. Intuitivně jsem věděla, že dělám vše správně, ale svou jistotu jsem postupně ztrácela. Byla jsem smutná, že je Kubík tak „nešikovný“ a neumí pořádně doširoka otevřít pusinku. Rozhodla jsem se tedy, že ho to naučím. Zapátrala jsem v chytrých knížkách, v diskuzích a vyplynuly z toho tři způsoby.

Nejprve jsem začala kojit výhradně v pozici fotbalisty. Ovšem žádné zlepšení jsem nepostřehla.

Připojila jsem tedy druhou metodu. Ta spočívá v tom, nenechat dítě se přisát, dokud pusinku neotevře dostatečně doširoka. Tento pokus v našem případě skončil šíleným opakovaným hysterickým řevem a následným neutuchajícím vzlykáním. Nicméně jsem situaci několikrát zopakovala. Vždy se stejným výsledkem. Řev, řev, řev a moje totální psychické vyčerpání.

Třetí způsob mi přišel poněkud schůdnější. Šlo o to při sání, dítěti prstem tlačit na bradu a pokusit se mu oddálit spodní čelist tak, aby bylo schopné se doširoka přisát. Zaznamenala jsem jen malý pokrok a tak jsme se trápili dál. Čím byl Kubík starší, tím se mu dařilo déle se udržet přisátý. Nicméně se nikdy nepřisál ideálně.

Jak rostl, znepokojoval mě jakoby tukový polštářek, který měl na zádech hned pod krkem. Měl ho už od narození, ale zdál se mi stále větší. Vypadal, jako že má hlavu předsunutou dopředu. Byla jsem nešťastná z toho, že bude mít hrb. U pediatričky jsme věnovali pozornost spíše jeho šikovnosti – ve třech měsících se překulil ze zad na bříško, v pěti si sedl mezi paty a v šesti měsících začal lézt. Jeho fyzický vzhled jsme s paní doktorkou považovaly za daný.

Jednou jsem přijela na návštěvu k sestře. Byla u ní kamarádka, která se specializuje na Vojtovu metodu. Kubík se vydal do prostoru. Míša na něj asi dvě minuty koukala a pak se mě zeptala: „Neměl při kojení problémy s přisáváním?“ Vytřeštila jsem na ní oči: „No měl!“ Na další informace už nečekala a vysvětlila mi, že se vlastně ani správně přisát nemohl a že ten jeho mírný záklon musel být vidět už v porodnici. Navrhla mi, abychom s Jakoubkem začali cvičit Vojtovu metodu, kterou už jsme měli cvičit dávno. Hrozně jsem se divila. Vždycky jsem si myslela, že Vojtova metoda je jenom pro předčasně narozené nebo postižené děti. Nikdy mě nenapadlo, že by se mohla cvičit také se zdravými dětmi, které mají jen vadné nebo špatné držení těla. Míša mi vysvětlila, že čím dříve se nějaká nesrovnalost podchytí, tím kratší dobu je nutné cvičit. „Vojtovku“ je ale možné cvičit i se staršími dětmi a do tří let se dají udělat veliké pokroky. Domluvily jsme si tedy podrobnou konzultaci a cvičení.

Hned druhý den jsem se za Míšou do její soukromé pracovny s Kubíkem vypravila. Pro staršího Vojtíka jsem neměla hlídání a tak jsem ho vzala s sebou. Oba kluci se hned hnali k autíčkům, bagříkům a postavičkám. Ve vedlejší místnosti byly na stole připravené pastelky, omalovánky a papíry. „Super! Dětský koutek!“ zajásala jsem. Vojtík měl o zábavu postaráno a my jsme se mohly dát do práce s Kubíkem. Protože už mu byl rok a měl pořádnou sílu, musela mi Míša vymyslet takové polohy, abych ho udržela. Šlo o to mu zaktivovat krční vzpřimovač. Vídali jsme se každý týden. Pokroky byly neuvěřitelné. Vše šlo hodně rychle. Za necelé tři měsíce byl Kubík v pořádku a hlavně bez hrbu! No a já jsem byla šťastná, že mám tak šikovného chlapečka.

Na Vojtovu metodu nedám dopustit a za tu trochu pláče to rozhodně stálo!